Jsem poslední dobou furt nějaká vzteklá. Všichni mě štvou, všechno mě rozčiluje. Nejvíc fakt, že to tak vůbec je. Mám asi nějaký problém:) Nějakou existenční krizi nebo tak něco, taková akorát věc pro psaní na net, zajímavé a tak. Potřebuju nějakou změnu. A pořád jenom čekám na to, až přijde a strašně mě to čekání rozčiluje… Přes týden se těším na víkend, že si konečně odpočinu (čtvrtek: 7:15 odcházím z domu, 21:30 se tam vracím, padám únavou a bolením hlavy) a o víkendu mě štve, že nic nedělám, že mi něco uniká. Ale nic se mi dělat nechce. Vztek. Jsem nespolečenská a strašně se mi nechce mluvit s lidma. Vysvětlovat jim, co přesně myslím a tak. Asi padesát procent věcí, co dělám, jsou úplně zbytečné (ty procenta jsem nejvíc tipla). Něco mě nějak brzdí nebo co.
Pořídila jsem si tekuté oční linky. Podle mě, když to člověk chce používat, tak na to musí mít nějaký speciální výcvikový kosmetický kurz. Tolik barvy v očích…:)
Naskytla se mi dnes možnost jet zítra do Drážďan. Zadarmo. A pak v noci zpátky busem. Odmítla jsem a teď to tu píšu, abych si to mohla vyčítat, až na to zapomenu.
Tak nám zase na Velikonoce odjela půlka baráku a já si tu teď sedím v nejútulnějším pokoji našeho domu, který je naprostým opakem mého nového pokoje. Teplo, né moc prostorno, dole kobercově měkko:) a světlo. Navíc touhle dobou jediný počítač s internetem doma. Ach.
Nesnáším to svoje věčné pendlování mezi… skupinama lidí. Odjakživa. Cítit se málokde fakt dobře. Na druhou stranu beru, že mám nároky na “fakt dobře” asi trochu vyšší a jinější :)) A tak mě v následujícím měsíci čeká zlomová akce, které se bojím. Ale jaro 08 je zlomovým jarem v mojí kariéře :D Huš, stačí.
Chci maturovat. Za dva měsíce. Ne za rok a dva měsíce. Fakt si nemyslím, že by mi ten další rok studia na našem ústavu mohl ještě něco dát. Něco potřebného a pozitivního teda. Osm roků na jedné škole s těmi samými učiteli je moc, si myslim.
Dospělácká
Zbytek rodiny odjel na týden pryč. Jak jsem se na to těšila, tak teď nechávám všude rozsvíceno a otevřené dveře, v kuchyni hraje rádio i když tam nejsem a vůbec se všelijak snažím, aby to vypadalo, že je všechno normálně a všude plno. Není. A tak jsem vděčná, že mám dole prarodiče:)
Všichni říkají, že to není žádná změna a že to nepřijde ze dne na den. Ale já si stejně just připadám jinak:) S odpornou přezkovou krabičkou Petra Slim. Mám chutě si koupit nějaký ženský časopis :) Stojí to Elle za to, Ai?:)
Byla jsem dnes s milým na nákupu. Potravinovém. A smála jsem se “Prosimtě poď už”. Nakonec měl nejlepší nápady ale stejně on:)
Stalo se mi dneska překvapení. A mám zase o čem psát, až na mě přijde nálada, pravděpodobněji však až přijde povinná školní slohovka. Ó, mé milé vztahy.
Byla jsem připravena analyzovat fotku trutnovských čínských nudlí a světe div se - žádnou jsem nenašla!!
Po včerejším superdnu na horách jsem to nějak nezvládla a místo školy se zůstala léčit doma. A tak nějak se to stalo, že jsem sedla k počítači a dostala jsem se až ke svým starým zápiskům ještě ze starého blogu někdy z roku 2004. 11. června toho roku mi někdo ve škole řekl “díky, jsi zlato”, pravděpodobně nějaký kluk, když jsem si to tak pečlivě zapsala, a mě by fakt zajímalo, kdo to byl :)) Ne, ale fakt jsem zjistila, že v tom mám zapsané úplně všechno a že je to vlastně super, protože jsem si vzpomněla i na věci, které už jsem normálně úplně zapomněla a které si to zapomenutí vůbec nezaslouží :) Což by mohl být konečně pádný důvod, proč víc psát i teď, ale znám se, žejo.
A nevíte někdo něco o Ikeri?:)
Joaha, teď jsem si onen červnový zápisek dočetla do konce, a už vím teda. Tyjo. Chci zpátky ten boží život :)
Jak to vypadá, když má někdo nějaký vztah a buduje si do toho další?:) Ví o tom už od začátku? Anebo je to prostě najednou nějak před ním celé hotové?
Poslední dobou každý den myslím na Izorčinu větu o zamilování. A přemýšlím nad tím, jak dalece si člověk může něco vsugerovat, aniž by o tom vůbec nevěděl.
Ale ne, takové jsou jenom ty večery, kdy si sedám k počítači a zapínám ICQ jenom proto, aby mi blikla zpráva, o které vím, že mi neblikne, a tak ji nakonec pošlu já.
Fakt už chci, ať je to za mnou. Takové zakázané ovoce mi prostě nechutná. A ne a ne. Nesmí.
Taky mám dnes za sebou dvě hodiny klavírního čardášového doprovodu a mám z toho úplnou radost. Nojo, takhle kdyby to bylo pořád, tak bych neměla aspoň čas myslet na kraviny.
Vlastně mi trochu vadí, když lidi vykřikujou do světa, jak jsou Vánoce komerční a falešný svátek. Ok, neříkám, že se mi líbí svítivě modré vánoční stromky a další podobné sračky všude kolem, stejně tak jako nemám ráda Santu Clause u nás, tohle ale nejsou Vánoce. A že je někdo jinak slavit neumí, to už je jeho problém.
Jo, je to strašná přetvářka sejít se s celou rodinou na Štědrý večer u stolu a trochu slavnostně pojíst a pak jít ke stromku. Stejně tak jako dávání dárků z povinnosti. Ale když je to tak strašně, tak nechápu, proč to lidi dělají.
Ale co už. Mně to může být jedno, žejo :)
Nemáte někdo z těch asi dvou lidí, co tady denně přijdou, nějakou zkušenost s nakupováním na deviantart.com?
Aspoň teď, můžu tě obejmout?
Je toho moc, chtěla bych vidět věci s odstupem času. A beru to asi jako další zkoušku, tak ať to stojí za to. Chtěla bych mít tu jistotu. Když tě má někdo rád. Hodně rád. Tak to prostě nestačí. Chtěla bych zažít něco, co by mě nějak upevnilo, ujistilo. Uvidím, většinou, když mám takovou krizi a nakonec to napíšu, jako by se stalo. Chm.
Taková není.
Ale dyť to vlastně ani lepší být nemůže. No jo pořád. :)
